Život s Táňou

Jak to začalo

Napsal uživatel ergond Středa, 05 Srpen 2009 22:14

Ostatní povídky - Život s Táňou

Hodnocení uživatelů: / 50
NejhoršíNejlepší 

Tato série se bude ostatním v jednom aspektu vymykat. Jako ostatní i tato je fikce (ale začátek je podle skutečnosti), ale její postavy jsou skutečné. Totožnost subinky prozrazovat nebudu – nejsem k tomu oprávněn – ale dominanta ztělesňuji já osobně.

********************

Jeden čas jsem pracoval jako recepční v malém hotelu. Byl celkem nový, takže klientela byla zatím poměrně úzká. Jednu neděli hotel osiřel, všichni hosté (jeden autobus) kamsi odjeli, a jediný člověk přítomný v hotelu jsem byl já. Kolem dvanácté jsem si řekl, že bych si mohl do blízké restaurace dojít pro oběd.

'Za tu chvilku se tady snad nikdo neobjeví, dám na dveře lístek se svým mobilem, ať kdyžtak zavolají. Nebudu pryč déle než pár minut.'

Zvedl jsem se tedy, dal na dveře lístek a odešel do restaurace. Když jsem vešel dovnitř, zjistil jsem, že si není kam sednout. Přisedl jsem si tedy k jednomu pánovi, který u jídla cosi kutil na notebooku. Když přišla servírka, řekl jsem:

"Menu s sebou."

"S sebou? A jak to mám jako namarkovat?" odpověděla slečna dost ostře. Docela mě ta reakce zaskočila, ale reagoval jsem okamžitě.

"Jak to mám vědět? To je vaše práce, ne moje."

Aniž by odpověděla, zase odběhla a něco řešila s kolegou. Občas se koukli na mě. Po chvíli slečna odběhla do kuchyně a všechno se zdálo v pořádku. Pán u stolu po chvíli zaklapl notebook a když se uvolnil stůl u zdi, zeptal se číšníka, jestli si může přesednout, že by si zapojil notebook do zásuvky. Svolení samozřejmě dostal, tak se sebral a odešel.

Chvíli na to mi donesli v krabičce jídlo, ale než jsem stačil vyndat peněženku, byl zase číšník v tahu. Pak jsem tam seděl snad deset minut a nikdo si mě nevšímal. Už mě to dožralo, a když šel číšník okolo mně, zeptal jsem se:

"Budete to chtít zaplatit, nebo můžu jít?"

"Moment prosím, nám došla v pokladně páska, kolega už nese náhradní."

Musím uznat, že první vyjetá účtenka byla pro mě. Když ji ale servírka přinesla, nestačil jsem se divit.

"Dvě stě dvacet šest? To si ze mě děláte srandu? Za jedno menu?"

Holka se zamyslela a zřejmě jí došlo, že to je opravdu dost zvláštní. Vrátila se k pokladně a mně mezitím došlo, kde to vzali. Započítali tam i účet toho pána s notebookem, který se přesunul k jinému stolu. Za pár minut tu byla servírka zase, tentokrát už se skutečně mou účtenkou. Vzhledem k tomu, jak jsem byl rozčilený, nechal jsem si vrátit přesně, ačkoli jindy dávám poměrně slušné spropitné.

Naštěstí mě zřejmě v hotelu nikdo nesháněl. Když mi v osm večer skončila směna, šel jsem na večeři zase do té samé restaurace. Byl jsem tam zvyklý a měl jsem to tam rád – kvůli jedné nepříjemné zkušenosti ji nezavrhnu. Když jsem si sedl ke stolu, hned u mě byla servírka (ta samá co v poledne) a ptala se co si dám. Když jsem si objednal, začala se omlouvat.

"Já se omlouvám za to odpoledne, ale já jsem tu nová a měli jsme tu hrozný frmol. Kolega tu taky není moc dlouho. Ale omlouvám se za svoje chování, mrzí mě to."

**********zde končí realita a začíná fikce********** 

"No zasloužila byste 25 na holou, slečno. Tohle kdybych udělal v recepci nějakému hostovi já, tak by mě šéf pěkně seřval."

Měl jsem nutkání použít silnější slovo, ale nakonec jsem se rozhodl pro formálnější vyjadřování. Ale reakce servírky mě překvapila (opět). Spíš jen tak zašeptala, než řekla:

"Když on není nikdo, kdo by mi je dal."

Znělo to skoro lítostivě.

"Ale je, slečno, je. O někom bych věděl."

"Vážně? Mohl byste mě s ním seznámit?"

"Jistě že ano. Kdy tady končíte?"

"V deset."

"Tak dobře, ve čtvrt na jedenáct před restaurací. Přesně."

"Dobře."

Od té doby se naše pohledy střetávaly jen vzácně – já si hleděl svého jídla, ona své práce.

Když jsem zaplatil (tentokrát už jsem zase nějaké to spropitné nechal), šel jsem se projít po okolí. Měl jsem ještě víc než hodinu. Pořád jsem přemýšlel o tom, co bude ve čtvrt na jedenáct. Přijde? Nezalekne se? Nebude chtít utéct? Bude chtít jen ten výprask a víc nic? Nebo bude chtít třeba i dlouhodobější vztah? Spousta otázek mi letěla hlavou No uvidíme. V deset deset jsem si stoupnul kousek od restaurace a čekal. Za chvilku vylezla a začala se rozhlížet po okolí. Po chvíli si mě všimla a s úsměvem se rozešla ke mně.

www.Fetisch-Sexshop.cz - Bondage, fetish, elektro, latex...
sexshop, kde najdete opravdu vše

"V kolik jsem řekl, že se sejdeme?"

"Ve čtvrt na jedenáct."

"A ještě jsem k tomu něco dodal, ne?"

"Řekl jste přesně." Vypadalo to, že jí došlo, o co mi jde.

"Ale vy jste tu taky dřív," pokusila se protestovat.

"Ale já nejsem před restaurací, že ne? Došel bych tam až za pár minut. No nic, myslím, že můžeme jít."

"Ano, pane."

"No vida, aspoň něco umíš."

Byla teplá noc, tak jsem zamířil do parku. Holka šla kousek za mnou a ani nedutala.

"Jak se vlastně jmenuješ?" Přechod na tykání nevzbudil žádnou pozornost, evidentně to považovala za stejně samozřejmé jako já.

"Táňa, pane."

"Fajn, Táňo, tak se na tebe podíváme. Svlíkni se."

Stáli jsme v parku pod lampou veřejného osvětlení.

"Tady, pane?"

"Řekl jsem snad, aby ses svlíkla někde jinde?"

Nervózně se rozhlížela po okolí, ale když usoudila, že to zřejmě myslím vážně, začala se svlékat. Když byla ve spodním prádle, zarazila se.

"Proč jsi přestala? Pokračuj."

"Ale co když někdo půjde?"

"Tak tě uvidí nahou."

Pořád nervózně přešlapovala na místě a moc se jí do svlékání zbytku oblečení nechtělo.

"Mám ti pomoct?"

"Ne, pane, už pokračuju."

Za chvíli přede mnou stála nahá. Hezká holka. Osvětlení sice nic moc, ale i tak jsem mohl dobře vidět její štíhlé, kolem 170 cm vysoké tělo. Roztomilý kulatý obličej rámují dlouhé černé vlasy. Ty ale byly před tělem a zakrývaly tak obě prsa, což se mi ani trochu nelíbilo.

"Vlasy na záda."

"Ano, pane."

Za chvíli už byla její pevná kulatá prsa (tak dvojky až trojky), i se svými malými tmavými bradavkami, na světě. Po chvíli prohlížení jsem sjel zrakem zase o něco níž. Přejel jsem ploché bříško i hladce oholený podbřišek a zastavil jsem se na jejím rozkroku.

"Rozkroč se."

"Ano, pane."

Už od pohledu je její kundička hezky rozevřená. Mám chuť si na ni dojít sáhnout a přesvědčit se o její vlhkosti, ale řeknu si, že je času dost. Dokončím inspekci prohlídkou jejích dlouhých štíhlých nohou a zadívám se jí zase do očí. Trochu se třese.

"Proč se tak třeseš?"

"Je mi zima, pane."

"Tak to abych tě honem zahřál, viď?"

"To bych vám byla vděčná, pane."

"Tak sebou mrskni a dones mi z těch lískových keřů tamhle nějaký proutek."

"Proutek? Já myslela, že dostanu rukou, pane."

"No tak ses spletla. Dostaneš proutkem. A střihej, ať už jsi zpátky."

"Ano, pane."

Odběhne do nedalekého křoví, chvíli tam něco kutí, a za pár minut se vrací se dvěma pruty v ruce. Jeden je dlouhý a silný, druhý je o něco menší.

"Přinesla jsem dva, abyste si mohl vybrat, pane."

"Hodná holka," usměju se na ni.

"Tak pojď, postav se sem za lavičku a opři se o její opěradlo."

"Ano, pane."

"Budeš počítat, za každou ránu poděkuješ a poprosíš o další. Po skončení výprasku poděkuješ za výchovu. Rozumíš?"

"Ano, pane, rozumím."

"Výborně. A určitě nechceš svým případným křikem přilákat nějakou pozornost, viď že ne?"

"Ne, pane, nechci."

"Tak ti doporučuju být potichu a držet se jen toho, co máš říkat."

"Ano, pane. Budu se snažit."

WWW.ADULTSTORE.SK - bondage pomůcky
zábava, pomůcky a filmy výhradně pro dospělé za nejlepší ceny a s diskrétním přístupem

Vzal jsem do ruky menší prut, napřáhl se a poprvé švihnul. Nijak zvlášť silně, nechtěl jsem, aby přivolala nějakého člověka případným výkřikem. Jen hekla a předpisově zahlásila:

"Jedna. Děkuji. Mohla bych dostat ještě?"

Postupně jsem přidával na síle úderů, ale od zhruba desáté rány jsem držel přibližně stejnou sílu. Pauzy mezi jednotlivými ranami byly různé, někdy vteřina, někdy minuta. Patnáctou až dvacátou ránu jsem dal v rychlém sledu za sebou a to už zaskučela dost hlasitě. V nočním tichu se to rozléhalo až nepříjemně silně. Dal jsem jí dlouhý oddech a mezitím jsem pozorně sledoval okolí, jestli někdo nejde. Naštěstí její křik zřejmě nikoho nepřilákal. Pak jsem dokončil zbylých pět ran poměrně pomalu a mírně.

"Dvacet pět. Děkuji vám za vaši výchovu, pane."

"Nemáš zač. Můžeš se obléct."

"Děkuji, pane."

Když kolem mě prochází ke svému oblečení, zarazím ji.

"Počkej ještě. Ohni se."

"Ano, pane."

Sáhnu jí mezi nohy, jen abych se přesvědčil. Nemýlil jsem se, když se mi zdálo, že se jí stehna nějak lesknou. Teče jak protržená.

"Já se udělala, pane. Jak jste mi jich dal těch pět rychle po sobě, tak v průběhu toho. Naštěstí jsem správně odhadla, kolik jste jich v té sérii dal, protože jsem neměla nejmenší tušení, kolik jich opravdu bylo. Ale doufala jsem, že jste se zarazil na kulatém čísle."

Zdálo se mi, že v tom křiku nebyla jen bolest…

"Protentokrát ti to prominu, ale příště už žádné orgasmy bez mého svolení, rozumíš?"

Jsem zvědav, jak zareaguje na to "příště".

"Ano, pane. Jak si přejete. Příště se pokusím lépe kontrolovat."

No vida, počítá s opakováním.

"Pane, já jsem se udělala, ale vy ne. Ráda bych to napravila, jestli dovolíte."

Místo odpovědi jsem si rozepnul poklopec. Táňa přiklekla, vylovila mi ho z kalhot, a začala s honěním. Po chvíli ho vzala do pusy a začala kouřit. Musím říct, že to uměla fakt skvěle. Nedělalo jí problémy zasunout si ho do pusy celého (on to v mém případě není velký problém pro žádnou holku, ale u ní by nezávislý pozorovatel ani nepoznal, že si ho strká do krku), práce jazykem byla taky výborná, takže netrvalo dlouho a nakrmil jsem ji pořádnou dávkou spermatu.

"Můžeš se obléct."

"Děkuji, pane."

Chvíli nato jsme odešli z parku. Nějakou dobu jsme stáli před parkem mlčky, až nakonec Táňa promluvila.

"Bylo to krásné, pane, děkuju."

"Nemáš zač, rádo se stalo."

Načež mi dala pusu na tvář a odběhla.

 

Příští den, když jsem přišel po směně na večeři, sloužila taky. Jenom jsme si občas vyměnili nějaký ten pohled, ale nepadlo ani slovo. Když jsem se ale po jídle podíval na účtenku, kterou mi podala, bylo tam napsáno devět cifer – zjevně její telefonní číslo. Podíval jsem se na ni, ona se stydlivě usmála a sklopila oči. Vzal jsem účtenku a odešel. Venku jsem vytáhl mobil, uložil si číslo a napsal SMS.

Zitra v 23:00 bud na lavicce, u ktere jsi dostala vyprask

Další den jsem měl volno, takže jsem došel na nákupy. Neměl jsem v bytě, kde jsem bydlel, skoro nic vhodného. Večer jsem si zavolal taxi a krátce před jedenáctou jsem vešel do parku. Seděla tam a koukala ke vchodu. Mávl jsem na ni a ona vstala a došla ke mně. Ukázal jsem na taxi a řekl:

"Nastup."

"Ano, pane."

Nastoupili jsme do taxíku a vydali se do mého bytu. Pronajal jsem si tady malou garsonku v jedné bytovce na kraji města. Cesta nám trvala asi dvacet minut. Když jsme vešli dovnitř, začala se Táňa automaticky svlékat.

"Hodná holka. To jsem opravdu nečekal."

Zčervenala a špitla:

"Děkuji, pane."

"Když už se mnou mluvíš, tak ať tě je pořádně slyšet, Táňo."

"Ano, pane, omlouvám se."

Konečně jsem si ji mohl pořádně prohlídnout. Přece jen v parku pod lampou to nebylo nic moc, teď v solidním světle to bylo mnohem lepší. Sama se začala pomalu otáčet, evidentně byla pyšná, že se mi líbí, a chtěla se co nejvíc předvést. Zadek měla stále ještě zřetelně pruhovaný od výprasku.

"To bylo poprvé, cos dostala nařezáno?"

"Ano, pane. Poprvé."

"No určitě ne naposled," řekl jsem s úsměvem.

"Máte rád výprasky, pane?"

"No takhle bych to neřekl. Nemám rád výprasky, ale mám rád tresty. Nebavil by mě výprask, kterej by nebyl ničím zaslouženej. Ale trestám nejčastěji výpraskama."

"Rozumím, pane. Zasloužila bych asi znovu, dneska jsem jednomu hostovi donesla jiné jídlo, než které si objednal, pane. Špatně jsem to nahlásila kuchaři a host se tak musel zdržet o dalších asi 15 minut, pane."

"No to si opravdu zaslouží další výprask. Ohni se tady přes stůl."

"Ano, pane."

Vyndal jsem z jednoho šuflíku dva hopíky a podal jí je.

"Do každé ruky si vem jeden. Kdybys nutně potřebovala odpočinout, jeden upusť na zem. Pokud bys už opravdu nemohla dál, upusť oba a já hned přestanu. Rozumíš?"

"Ano, pane. Ale to určitě nebude nutné."

"No uvidíme."

Došel jsem do skříně pro rákosku. Přistoupil jsem k ní, pohladil její zvrásněný zadek a lehce ji po něm plácl. Zakňučela, zřejmě ji to zabolelo. Postavil jsem se bokem, položil jsem jí rákosku na zadek, přičemž sebou trošku škubla a uniklo jí slabé zakňourání. Pak jsem se napřáhl, počkal, až povolila půlky, které křečovitě sevřela, a švihl. Vyvřískla, až jsem se lekl, že probudí sousedy.

"Omlouvám se, pane. Nečekala jsem to. Bolí to mnohem víc než tím proutkem posledně. Už se to nebude opakovat, slibuju."

"Dobře. Ale zapomínáš na povinnosti. Takže od začátku."

A hned jsem švihl znovu. Hlasitě vzdechla, ale výkřik to nebyl.

"Jedna. Děkuji, pane. Mohla bych prosím dostat ještě?"

"Samozřejmě."

Když jsme skončili, měla zadek pruhovanej víc jak zebra a brečela jak krokodýl. Ale vydržela statečně počítat až do konce. I kdyby se spletla, tak bych ji za to už netrestal. Měla docela dost.

 

www.ErosStar.cz - Diskrétní on-line sexshop
SM pomůcky, pouta, biče, erotické pomůcky, erotické prádlo, vibrátory, robertky, vakuové pumpy, VHS, porno DVD, lubrikační gely a další

Chytl jsem ji a přenesl na postel. Když jsem ji položil, sykla a snažila se přetočit na bok. Nešlo jí to, neměla na to sílu, tak jsem jí pomohl.

"Chceš napít?"

"Ano, pane."

Nalil jsem do skleničky slazenou vodu a podal jí to. Podržel jsem jí hlavu, aby se jí líp pilo, v téhle poloze to neměla vůbec snadné. Lačně vodu vyzunkla a podala mi skleničku zpátky. Její pohled jasně říkal "ještě, prosím." Za chvíli už jsem jí podával druhou sklenku. Tu už vypila vcelku normálně a po vypití bylo vidět, že je spokojená.

"Děkuji, pane."

"Nemáš zač, zasloužila sis to. Byla jsi statečná."

"Děkuji, pane."

Tomu dvojímu poděkování jsem se musel usmát. Pak jsem si sedl na postel vedle ní a jak ležela na boku, plácl jsem ji po zadku. Zaskučela a začala si zadek opatrně hladit rukou.

"Snad tě to nebolelo?" zeptal jsem se jízlivě.

"Trochu, pane."

"Slez z postele a klekni si přede mě."

"Ano, pane."

"Vykuř mě."

"Ano, pane."

A hned se dala do díla. Dávala si na čas, nespěchala jako jiné holky, nechtěla to mít rychle za sebou, chtěla, abych si to užil. A zřejmě si to užívala i ona sama. Opravdu to vypadalo, že ji to baví. Jenom jsem se opřel o lokty a vychutnával si to. Netuším, jak dlouho to trvalo, ale nakonec mi to přišlo hrozně krátký. Klidně bych ji ještě nechal pokračovat. Všechno hezky spolykala a mlsně slízla pár kapek, které jí zůstaly na rtech.

"Jsi opravdu šikovná, Táňo. Umíš to skvěle."

"Děkuji, pane."

"Vstávej."

"Ano, pane."

"Trvalo to dýl, než jsem čekal, máš zítra směnu?"

"Zítra ne, pane. Mám volno."

"Fajn, já taky. Takže si můžeme jít klidně lehnout, je už půl jedný. Můžeme si pospat a užívat si třeba i odpoledne, jestli budeš mít zájem."

"Určitě budu, pane."

"Fajn. Támhle je tvoje místo," řeknu a ukážu na matraci u své postele. Je poměrně vysoká a měkká, ale postel to přece jen není. Na ní leží obyčejná deka, pod kterou často v létě spávám i sám.

"Ano, pane. Děkuji. Ráda bych se ještě došla umýt, pane, smím?"

"Samozřejmě."

Zanořila se do kabelky, vytáhla zubní kartáček a pastu, a zamířila do koupelny. Nebylo těžké ji v mém malém bytečku najít. Zamířil jsem tam za ní a zatímco si čistila zuby, svlékl jsem se a zamířil do sprchy. Hned přestala s čištěním zubů a zeptala se (ovšem s pusou plnou pasty, takže dost nezřetelně):

"Fmím váf umýt, pae?"

"Říkal jsem snad, že tě má být slyšet, když se mnou mluvíš, ne? Co má tohle huhlání znamenat?"

Vyplivla pastu, vypláchla si pusu, a spustila:

"Omlouvám se, pane. Smím vás umýt?"

"Dobře, pojď."

Zatetelila se radostí a vklouzla ke mně do sprchy. Pustila vodu, vzala do ruky sprchový olej a začala s mytím. Trvalo jí to asi čtvrt hodiny. Pak jsem vylezl, osušil se – zatímco ona se sama myla – a odešel jsem si lehnout. Za chvíli přišla i Táňa a zalehla na svou matraci. Chvíli na to už jsme oba spali.