Planeta opic

Přílet

Napsal uživatel ergond Čtvrtek, 13 Listopad 2008 21:26

Ostatní povídky - Planeta opic

Hodnocení uživatelů: / 76
NejhoršíNejlepší 

Předně bych chtěl říct, že tato série povídek nepatří do žánru BDSM, ale rape. Ti, kdo mě znají, by to jistě poznali velmi rychle, nicméně pro ostatní to raději uvádím.

Tato povídka bude mít poměrně dlouhý ne-erotický úvod, takže kdo se jím nechce prokousávat, nechť přeskočí k první reklamě a čte až odtud. Při psaní této povídky jsem se nechal inspirovat z několika zdrojů (jak napovídá sám název), ale finální podoba je mým výtvorem.

Začalo to jedenáctého listopadu dva tisíce sto jedenáct. 11.11.2111 – jaké symbolické datum.

Tedy abychom byli úplně přesní, začalo to vlastně o zhruba dvě stě let dříve. Tehdy došlo v nedalekém vesmíru k explozi supernovy, který zničil všechny planety solárního systému zanikající hvězdy. Všechny, až na jednu. Tento plynný obr (dalo by se říct veleobr), který hvězdu obíhal po dráze o středním průměru přes 50 miliard km, byl vymrštěn rázovou vlnou do prostoru obrovskou rychlostí, blížící se desetině rychlosti světla. (pozn. aut.: jsem si vědom toho, že tak vysoká rychlost je nereálná, ale je to potřeba pro účely povídky, jinak by spousta jiných věcí byla přinejmenším pochybná)

Onoho 11. listopadu tuto explozi zaznamenal jeden z nástupců dřívějšího Hubbleova teleskopu. Současně byl jiným teleskopem zachycen onen plynný obr, který zkázu hvězdy přežil, a jeho dráha vzbudila ve vědeckém světě obrovský poprask. Měl proletět pouhých tisíc kilometrů od Jupiteru. Průlet tělesa o hmotnosti 600krát vyšší než je hmotnost Země tak blízko Jupiteru by způsobil vychýlení Jupiteru z oběžné dráhy a jeho opuštění Sluneční soustavy. Absence největšího tělesa by změnila oběžné dráhy ostatních planet natolik, že by se Země mohla dostat buď zcela mimo Sluneční soustavu nebo se přesunout do vzdálenosti nevhodné k životu.

Ihned byly sestaveny týmy vědců z celého světa. Všechny politické, náboženské a jiné spory byly zapomenuty ve jménu záchrany lidstva. Jeden tým se pustil do výpočtů, jaké konkrétní následky bude mít průlet obra soustavou, další se pustil do vývoje prostředků ke zničení cizího tělesa dříve, než se dostane nebezpečně blízko, třetí tým se začal zabývat možností, že tyto prostředky selžou a vyvíjel technologie nutné k přesunu lidstva na jinou planetu v jiném planetárním systému. A čtvrtý se pustil intenzivně do vývoje nových typů teleskopů a metod pro odhalování planet, protože dosud nebyla lidstvu známa žádná jiná planeta, která by byla schopna pozemský život hostit. Třetí a čtvrtý tým po jisté době začaly spolupracovat na vývoji kosmické lodi schopné převézt lidstvo na velkou vzdálenost. Bylo potřeba nejdříve vyvinout průzkumnou loď pro několik kosmonautů, kteří by propátrali blízký i vzdálený vesmír.

Doba příletu obra, který byl nazván Kronos podle starořeckého boha, který hubil všechny své děti, byla spočítána na rok 3915. Času tedy relativně dost, ale všichni vědci si uvědomovali, že před sebou mají tolik práce, že ani 1800 let nemusí být dostatečně dlouhá doba. Veřejnost brzy na Krona zapomněla, ne však světové vlády a vědecké týmy. Ty pracovaly dnem a nocí, a po asi stu let byl spuštěn program Spasitel, který měl za úkol vyslat průzkumníky do vesmíru, s cílem pátrat po planetách vhodných k pozemskému životu. Byly vyvíjeny hibernační jednotky pro kosmonautky (od začátku bylo pro průzkumné lodě počítáno s čistě ženskými posádkami, vzhledem k vyšší odolnosti ženského organismu; teprve v době, kdy budou hibernační jednotky dostatečně "dokonalé", měli přijít na řadu i muži), skenery pro zkoumání vesmíru za letu, systémy podpory života, a především motory schopné vyvinout rychlost, která by se alespoň přiblížila setině rychlosti světla. Všechny ženy byly srozuměny s tím, že pravděpodobnost, že přežijí nebo někdy spatří své blízké, je tak jedno procento. Přesto měla organizace, starající se o výběr kosmonautek, plné ruce práce s odmítáním nevhodných kandidátek. Prakticky všechny svobodné ženy a dívky ve věku 20 až 30 let – což byl věk stanovený pro výběr kandidátek – byly ochotné se obětovat pro záchranu lidstva. I vdané se někdy objevily, a občas dokonce i matky.

Dne 25.3.2534 odstartovala první loď – Spasitel 1. Další lodě následovaly zhruba v ročních intervalech, což byla doba nutná k jejich postavení. Každý Spasitel byl vysílán jiným směrem, měl patnáctičlennou posádku, která spala v hibernačních kójích a každý měsíc robot, starající se o chod lodi, vzbudil jednu z žen, která na záznamech zkontrolovala, jestli loď neminula nějakou vhodnou planetu, a zase se "uložila k spánku". Některé lodě byly zničeny ještě dříve, než došlo k prvnímu probuzení, u jiných došlo k selhání systémů, některé prostě nic nenašly. My se budeme zabývat lodí "Spasitel 15", která odletěla ze Země 7.5.2550. Spasitel 15 se po 253letém letu, kdy kosmonautky pouze zjišťovaly, že loď dosud nic neobjevila, srazil s malým meteorem. Ten vyřadil některé systémy a 12 hibernačních kójí selhalo. Ženy v nich zemřely během několika hodin. Robot byl naprogramován tak, aby probouzel astronautky v předem stanoveném pořadí. O jejich opětné uspání se už nestaral, to měl na starosti automat každé kóje, který se aktivoval po dovření víka, což udělala sama jeho obyvatelka poté, co se tam "uvelebila". Příštích několik měsíců robot "probouzel" pouze nefunkční kóje, takže teprve po osmi měsících od srážky z otevřené kóje vylezla žena. První, co si uvědomila, byl strašný zápach.

'Fuj, co to tady tak smrdí?' pomyslela si Emma, dvacetiletá Američanka, když se otevřelo víko. Jakmile vylezla, uviděla 8 odklopených dalších.

'Co se to sakra děje? Proč nás vzbudil devět naráz?'

Pak se šla podívat k první kóji. Když uviděla její obsah, došlo jí, co bude v těch ostatních. Díky psychologickému tréninku a tomu, že byly soustavně připravovány na to, že se něco takového může stát, ji nezachvátilo zoufalství ani panika. Patnáctičlenná posádka byla právě pro případy jako tyhle. K obsluze lodi stačí i jeden člověk. V podstatě tady nikoho pořádně neznala. Poznaly se na základně asi dva dny před jejich odletem a během letu se samozřejmě s žádnou z nich neviděla. Vedení projektu Spasitel to tak zařídilo záměrně, aby mezi dívkami nevznikly příliš hluboké vztahy – ať už přátelské nebo nepřátelské. Takže Emma jen zkontrolovala ovládací panel sálu, aby zjistila, kolik jich ještě žije. Zjistila, že má ještě dvě kolegyně. Nejdřív splnila, co musela a pak se rozhodla, že probudí ostatní, vzhledem k nastalé situaci. Za chvíli byly Charlotte – jedenadvacetiletá Francouzka – a Sára – pětadvacetiletá Italka – vzhůru a zajímaly se, co se děje. Emma jim všechno vysvětlila – ze záznamů počítače se dozvěděla, co se stalo – vyhodily mrtvá těla ven do vesmíru a začaly se radit, co dál.

"Musíme pokračovat v misi, jako by se nic nestalo. Holt se budeme probouzet každé tři měsíce místo patnácti. Byly jsme na to cvičené, zvládneme to," přesvědčeně tvrdila Sára.

"Máš pravdu, půjdu přeprogramovat počítač, aby ignoroval prázdné kóje," řekla Emma a vydala se do pilotní kabiny, odkud se daly provádět veškeré operace.

Jen co usedla, rozblikala se červená kontrolka uprostřed hlavního panelu a počítač začal pípat.

"Holky, robot něco našel. Koukejte."

Na hlavní obrazovce se objevila planeta, která vypadala jako Země, vzdálená pouhých deset milionů kilometrů. Emma ihned aktivovala brzdící sekvenci a Spasitel 15 začal zpomalovat, aby mohl nabrat nový kurz k nalezené planetě. Mezitím prováděly dívky předběžný průzkum planety. Planeta je součástí binárního systému, je asi o 30% větší než Země, délka dne asi 25 pozemských hodin, délka roku 476 dní. Sklon planetární osy je asi 41,5°, teploty zhruba odpovídají pozemským. Složení atmosféry 63% dusíku, 25% kyslíku, zbytek vzácné plyny, oxid uhličitý a vodní páry. Čili dost podobné pozemskému. 62% povrchu planety tvoří oceány, kontinenty jsou hustě porostlé vegetací. Žádné známky umělých družic či jiných zařízení na oběžné dráze planety. Planeta má tři přirozené satelity, dva malé o průměru jen pár set kilometrů, třetí zhruba o velikosti pozemského Měsíce. Když se loď přiblížila k planetě, posádka zaznamenala známky civilizace na úrovni zhruba třináctého století podle gregoriánského kalendáře.

"Musíme s nimi navázat kontakt. Připravte se, holky, jdeme do výsadkového modulu," řekla Sára.

"No jo, ale počítač hlásí, že moduly jsou po té srážce poškozené," ozvala se Emma.

"Jsou provozuschopné?"

"Jeden ano, ale má poškozené manévrovací trysky, bude se špatně ovládat."

"Nic jiného nám nezbývá, dolů musíme. Odešli signál na Zemi, že jsme našli vhodnou planetu. A přilož výsledky skenů."

"Dobře. Tak teda jdeme."

Když došli do hangáru, namířili si to k jedinému provozuschopnému modulu. Byly pětimístné, ale opět byly konstruovány tak, aby jeho obsluhu zvládla jedna osoba.

"Charlotte, ty jsi z nás měla nejlepší výsledky při řízení modulů, takže se toho ujmeš ty,"rozhodla Sára, která tak nějak převzala roli velitelky, když skutečná kapitánka zemřela.

"Dobře," řekla Charlotte a šla do pilotní kabiny. Sára s Emmou zůstaly v kabině pro "cestující"

Za pár minut už modul vstupoval do atmosféry planety. Charlotte vybrala pro přistání opuštěnou oblast, aby nevzbudily příliš velký rozruch mezi primitivními obyvateli planety. Krátce před přistáním se ale najednou kolem modulu rozpoutala bouře, Charlotte nebyla schopná s poškozeným řízením udržet modul ve vzduchu a havarovala. Dveře kabiny, kde byly Sára s Emmou, se otevřely a obě ženy, které během přistání ztratily vědomí, se tak octly vydány na milost komukoli, kdo by šel okolo. Pilotní kabina zapadala větvemi a listím, takže Charlottino tělo, ležící zakrvácené na přístrojové desce, nebylo zvenku vidět. Dveře mezi pilotní kabinou a prostorem pro cestující zůstaly zavřené a vzhledem k tomu, že nebyly prakticky vidět, nemohlo nikoho neznalého napadnout, že v lodi je kromě Emmy a Sáry ještě někdo třetí.

www.Fetisch-Sexshop.cz - Bondage, fetish, elektro, latex...
sexshop, kde najdete opravdu vše

Ženy ležely v bezvědomí asi hodinu, když se k modulu zvědavě a bázlivě přiblížilo několik místních domorodců. Vypadali jako pozemské gorily, ale byli asi o půl metru vyšší, měli kratší ruce a celkově byli vzpřímení jako lidé. V rukou měli zbraně, které byly na vlas podobné těm pozemským z dob přelomu třináctého a čtrnáctého století. Na tělech měli většinou kroužkové košile, jeden z nich však měl trup krytý kovovými pláty. Ten se odvážil nakouknout dovnitř do modulu a když uviděl dvě spící ženy, vyštěkl něco směrem k ostatním. Ti se ihned přihnali a vynesli je ven. Ihned z nich strhali všechno oblečení a nahé je přivázali rukama a nohama ke dvěma rovným větvím, které rychle usekli poblíž. Za chvíli stále ještě bezvládné ženy nesli na ramenou jako ulovenou kořist do svého města.

Dorazili tam asi za hodinu a půl. Tou dobou už byly obě dívky vzhůru, ale když po krátkém "boji" zjistily, že nemá smysl snažit se teď o útěk, zase se uklidnily a jen sledovaly, kam je ty opice nesou. Při průchodu ulicemi je velmi udivilo, že nevzbuzují mezi obyvateli žádný rozruch. Očekávaly by, že je budou všichni zvědavě pozorovat, ale nikdo si jich nevšímal. Až po chvíli zjistily proč. To když došli na náměstí, kde byl zrovna trh. Trh s otroky. A otrokyněmi. Byli to lidé, stejní jako ony; kdyby nevěděly, že to není možné, myslely by si, že jsou zpět na Zemi. Všichni otroci i otrokyně byli nazí, spoutaní na rukou za zády, mezi kotníky krátké řetězy a na pódiu je jednoho po druhém předváděli obchodníci.

"Kde to proboha jsme? Co se to děje? Kde je Charlotte?" Zašeptala Emma směrem k Sáře, která byla jen kousíček od ní.

"Copak já vím? Když jsem se probrala, už jsem byla na téhle tyči. Snad je Charlotte v pořádku a přijde nás zachránit. Podle všeho nás jinak nečeká moc růžová budoucnost," odpověděla Sára, a v jejím hlase byl znát strach.

Na další řeči nebyl čas, protože gorily je hodily na zem, stáhly tyče, každou si na rameno hodil jeden gorilák a nesli je na pódium. Pozemšťanky nerozuměly tomu, o čem mluvili s obchodníkem – jejich tlumočnická zařízení zůstala v modulu – ale jejich rozhovor vypadal takto:

******************

"Tyhle dvě jsme našli v lese. Viděli jsme, jak tam spadl velkej kámen, tak jsme se tam šli podívat. Uvnitř tý divný skály byly. Vypadalo to, že je to z kovu, ale ještě nikdy nespadlo nic kovovýho z nebe. Navíc, když z nebe spadne skála, udělá to velkou díru, tohle neudělalo nic a ani se to nerozlomilo. Je to nějaký divný. No a hlavně ještě nikdy jsme nenašli uvnitř něčeho, co spadlo z nebe, nějakýho mazlíka. Navíc byly dost divně oblečený."

"Něco ti přelítlo přes nos? Co to meleš? Dej je sem, tady máš revers. Po aukci si přijď pro peníze."

"Nedělej ze mě blbce. Vím, co jsem viděl. Zeptej se támhle generála, jestli mi nevěříš. Ten tam byl s náma."

"No jo, tak se nerozčiluj. Dej je sem."

"Jo, a asi umí mluvit nebo co, přišlo mi, že spolu před chvílí komunikovaly. Ale nějak divně, nebylo jim rozumět ani slovo. Jestli to teda byla řeč."

"Proboha co to zas meleš? Mluvící mazlík? Neměl bys chodit tolik na slunce, nedělá ti to dobře. Ale vypadaj silný, silnější než běžný samice. Mohly by bejt dobrý na chov. Nasadím cenu na dvě stovky."

"Fajn, tak my se večer stavíme."

*********************

Dívkám byly na nohy nasazeny řetězy a rozvázány provazy kolem kotníků, aby mohly alespoň trochu chodit, a byly odvedeny do klece s dosud neprodanými otrokyněmi. Klec jen zabouchli a nechali odemčenou.

"Zvláštní, je odemčeno a nikdo se nesnaží utéct…" zašeptala Emma. Hned se na ni otočily oči všech žen v kleci. Byla v nich vidět posvátná bázeň.

"Jo, je to divný. Jako by tyhle ženský ani neměly vlastní vůli," odpověděla Sára. Teď už byla reakce ostatních mnohem intenzivnější. Všechny otrokyně se namačkaly co nejdál od Emmy a Sáry a začaly vyděšeně pištět. To samozřejmě upoutalo pozornost obchodníka, který právě prodal dívku, která podle pozemských měřítek vypadala tak na třináct. Ovšem těžko říct, jak stará byla ve skutečnosti. Každopádně vypadala v porovnání s ostatními velmi mladě, ostatní v kleci vypadaly většinou na zhruba dvacet let.

Když obchodník zaslechl křik a všiml si, jak se otrokyně mačkají v jednom rohu – opačném, než byly Sára s Emmou – přišel se ke kleci podívat, co se děje. Začal něco vykřikovat a po chvíli bít do klece. Na situaci to změnilo jen to, že otrokyně vřeštěly ještě intenzivněji. Gorila otevřela dveře a vytáhla Emmu ven. To ostatní částečně uklidnilo, ale pořád se od Sáry držely dál – co jen klec dovolila.

Emma byla přivedena na předváděcí molo a postrčena dopředu. Obchodník na ni něco pokřikoval, ale tomu Emma nerozuměla. Po nějaké době k ní naštvaně přišel, povalil ji na zem a roztáhl jí kolena od sebe. A pořád něco vykládal gorilám kolem mola. Pak chytl její prso, začal ho hníst a pořád vyprávěl. Z publika se ozývaly hlasy, zřejmě nabídky. Po chvíli už se hádala jen jedna "žena" a jeden "muž". Hádali se asi pět minut, až to žena vzdala a na tváři muže se objevil vítězný výraz. Emma pochopila. Obchodník ji zvedl, převzal od muže velmi velký kožený váček a strčil Emmu dolů. Hned se jí chopily dvě gorily a sevřely ji mezi sebe. Obchodník se pak vrátil pro Sáru, která se neodvážila pokusit se o útěk, když si uvědomila, že s okovy na nohou by stejně neměla šanci se dostat daleko na náměstí plném těchto goril. Emma doufala, že by třeba Sáru mohl koupit ten samý muž, co koupil ji, ale ten už o dražbu nejevil zájem a Sáru přenechal té ženě, se kterou se předtím přetahoval. Ještě jednou po ní hodil vítězný "úsměv" a vydal se s Emmou a třemi dalšími otrokyněmi ke svému domovu. Doprovázelo je pět ozbrojených goril.

Emma to nevydržela a rozbrečela se. Na tohle je nikdo nepřipravil. Věděla, že nemá smysl pokoušet se o komunikaci, nerozuměla jim ani slovo a neměla důvod si myslet, že by oni rozuměli jí. Zkusí se naučit odposloucháváním jejich řeč a pak s nimi začít komunikovat. Snad se to za pár měsíců naučí, trénink na to má.

Po deseti minutách chůze dorazili do obrovského domu – spíš paláce. Byla to patrová budova o snad 50 místnostech. Stráže s otrokyněmi zamířily do nízké postranní přístavby, pán domu k hlavnímu vchodu. Když vešli dovnitř, zamířili chodbou do velké místnosti, kde na každou z nich vychrstli několik kbelíků vody. Z ostatních veškerá voda okamžitě stekla, takže byly hned zase suché, jen na Emmě se voda částečně držela, z čehož byli jak strážní, tak ostatní otrokyně velmi překvapené. Stejně tak byla Emma překvapena tím, jak rychle její "kolegyně" oschly. Strážci si začali něco šuškat mezi sebou, pak je chytli a vedli dlouhou chodbou dál do paláce. Po chvíli vešli do prostor samotného paláce, kde i obyčejné chodby vypadaly neuvěřitelně honosně. Byly asi tři metry vysoké a čtyři široké. Byly plné obyvatel – ať už goril nebo otrokyň. Otrokyně byly vždy nahé, bez jakýchkoli pout na rukou či nohou a ačkoli mnohdy byly zbité, plné modřin a jelit, chodily naprosto klidně a nevypadalo to, že by byť jen pomýšlely na útěk. Emmě to přišlo velmi zvláštní. Stejně jako to, že v paláci nikde neviděla žádného otroka–muže.

Nikdo si jich nevšímal – ani gorily, ani otrokyně. Stejně tak si nikdo z Emminých průvodců nevšímal nikoho a ničeho kolem. Jen Emma se zvědavě rozhlížela, na každé otrokyni, kterou míjeli, se zdržela pohledem a prohlížela si jejich povětšinou zbědovaná a zraněná těla. Některé měly kolem pasu tácky, které byly obvykle zajištěny řetízky vedoucími k bradavkám dívek. Na táccích obvykle přepravovaly jídlo a pití, nebo použité nádobí.

Po pár minutách vešli do obrovského sálu, jemuž vévodil stůl ohromných rozměrů. Na něm leželo několik dívek, na jejichž nahých tělech byly naskládané různé pokrmy. Okolo sedělo několik goril a braly si z dívek jídlo, přičemž se družně bavily. Když dovnitř vešel náš průvod, všichni ztichli a začali si prohlížet nově příchozí.

WWW.ADULTSTORE.SK - bondage pomůcky
zábava, pomůcky a filmy výhradně pro dospělé za nejlepší ceny a s diskrétním přístupem

"No, dneska byl dobrý den, nemyslíš, drahá?" zeptal se ten, co je koupil, ženy sedící vedle něj.

"Vypadají zdravé a silné. Která je ta, jak jsi mi o ní povídal?"

"Druhá zprava."

"Myslíš, že je to pravda?"

"Obchodník se oháněl tím, že se za to zaručil generál. Netroufl by si o tom lhát. Moc dobře ví, co by ho čekalo, kdyby bral jeho jméno nadarmo."

"Ale zní to jak z nějaké pohádky… Dva mazlíci uvnitř nějaké kovové skořápky, co spadla z nebe… Tomu přece nemůžeme věřit?"

"No pozval jsem generála dnes večer na večeři, tak uvidíme."

"Předveď nám je!" přikázala žena jednomu ze strážců.

"Jistě, madam."

Když stály všechny čtyři v řadě před pány domu, začala prohlídka. Spočívala v podstatě v tom, že si je všechny čtyři pořádně osahali, strčili i prsty do rozkroku. Když to udělal ten muž, který si ji prohlížel, Emmě, překvapeně se zarazil.

"Drahá, tahle je opravdu nějaká divná. Zkus si jí, jak je úzká."

Pak z Emmy vyndal prsty, olízl si je, a dodal: "A chutná taky úplně jinak než běžnej mazlík."

Za chvíli byla u Emmy žena a taky jí strkala prsty do kundičky. To už Emma nevydržela a strčila do ní, až sebou plácla na záda. Hned se ale začala zvedat, ve tváři výraz, který pro Emmu nevěstil nic dobrého. Ostatní otrokyně vyděšeně, a hlavně překvapeně, zíraly na to, co si Emma dovolila.

"Odveďte tu mrchu do sklepa!" vykřikla žena příkaz, jeden strážný ji pevně chytil za paži a odváděl pryč. Když vyšli z místnosti a okolo nebyl nikdo než oni dva, Emma dupla té gorile na nohu (ještě tady u nikoho neviděla žádné boty, všichni chodí bosí). Její průvodce v překvapení pustil její ruku a vykřikl. Toho Emma využila a dala se na útěk. Proběhla vstupními dveřmi a hurá k bráně. Než se strážný vzpamatoval, byla už na půli cesty. Jakmile vyběhla ven z brány, začali se po ní ohlížet všichni na ulici. Zřejmě nebylo zvykem, aby se otroci pohybovali po městě sami – nikoho takového Emma neviděla – a už vůbec ne aby běhali. Brzy narazila do nějakého goriláka, který ji hned chytl za ruku a pevně stiskl. Emma se mu snažila vytrhnout, dělala všechno možné, aby ji pustil, ale sevření bylo pevné. Po chvíli dorazil hlídač z domu, kam teď Emma patřila. Hned se začal hádat s tím, co Emmu držel.

"Hej, tahle je naše, dej ji sem!"

"Máte si ji hlídat, teď ji držím já."

"Říkám ti, dej ji sem!"

"Nic nebude. Ať si vaši pro ni dojdou k nám, možná vám ji za určitej obnos vrátíme."

A už táhl vzpouzející se Emmu ulicí pryč. Ostatní na ně udiveně zírali, asi ještě neviděli, že by se nějaká otrokyně bránila nebo dokonce utíkala.

*************************************

Sáře se vedlo hned od počátku o poznání hůř. Její nová majitelka byla naštvaná, že nezískala Emmu a hned po příchodu domů (byl to poměrně velký a bohatě vybavený dům, ačkoli ne tak honosný palác, do kterého byla přivedena Emma) se jí začala věnovat. Její majitelka na trhu koupila jen ji, zjevně se majetkem nemohla ani vzdáleně porovnávat s kupcem Emmy, takže veškerá její pozornost se upřela na ni.

Poté, co Sáru pečlivě umyla – a věnovala přitom obzvláštní péči jejím intimním partiím – ji odvedla do své ložnice. Sára byla celou dobu na řetěze a ani ji nenapadlo, že by měla dost síly na to, aby se jí podařilo své věznitelce vytrhnout a utéct.

Gorila se svlékla, a Sáře se udělalo mírně nevolno. Dokud na sobě měla volnou róbu, nebylo to příliš vidět, ale teď se ukázala silně vypasená gorilí samice v celé své "kráse". Lehla si na postel s nebesy a vyštěkla na Sáru nějaký příkaz. Sára ale jejím slovům nerozuměla a dál jen stála a čekala, co se bude dít. Po chvíli na ni začala gorila řvát, a zřejmě jí i nadávat, ale bylo jí to málo platné, Sára neměla tušení, co po ní chce. Několik minut na Sáru řvala, pak otevřela jednu ze skříní a vyndala z ní bič. Zase něco vykřikla a do místnosti vešel obří samec. Žena mu něco řekla, ten Sáru chytil a připoutal ji ke sloupku postele zády k němu, s rukama na druhé straně sloupu svázanýma za zády, takže její prsa trčela vpřed. Žena vzala bič a začala Sáru bít přes břicho, nohy, prsa… zkrátka všude, kam dosáhla. Sára se ale držela, a ačkoli každá rána ukrutně bolela, nevydala hlásku. Po desáté ráně to gorilu naštvalo a předala bič strážci. Pak nastalo Sáře peklo. Strážcovy rány byly mnohem silnější a Sára vydržela bez výkřiku jen jednu ránu. Její majitelka se začala tvářit spokojeně a přihlížela tomu, jak je Sára bičována. Po nějaké době začala Sára křičet.

"Prosím dost, nechte mě, co jsem vám udělala? Přestaňte s tím, to se nedá vydržet!"

Kupodivu se strážce zarazil a hodil překvapený pohled po své paní. Ta vypadala, jako když jí právě sdělili, že domů přišel její manžel (který zemřel ve válce před několika lety). Chvíli na sebe strážce a paní domu beze slova hleděli, neschopni slova. Sára koukala také velmi překvapeně, protože nechápala, co se děje. Ani strážce, ani jeho paní nikdy neslyšeli žádného otroka nebo otrokyni mluvit. A tahle to zřejmě umí, i když jí není rozumět ani slovo. Ale každopádně to znělo jako řeč.

Po chvíli se paní zvedla a došla k Sáře. Pár sekund se jí dívala do tváře a pak řekla něco, co podle intonace znělo jako otázka. Sára ale neměla nejmenší tušení, na co se ptá, takže jen mlčela a tvářila se nechápavě. Po pár sekundách zase v gorile začala kypět zlost – pořád nechápala, že jí Sára prostě nerozumí – a vrazila Sáře takovou facku, že se jí zlomila nos. To ji velmi překvapilo a začala Sářin nos zkoumat. Když se ho dotkla, Sára bolestí zakňučela a začala znovu prosit o milost, ačkoli jí bylo jasné, že jí nikdo nerozumí. Doufala, že alespoň vytuší, co asi chce.

Nikoho ale nezajímalo, co může chtít. Jen na ni stále překvapeně koukali a zřejmě nedokázali pochopit, co to vydává za zvuky. Po několika minutách to ale paní domu přestalo bavit, zase si lehla a tentokrát si Sářinu hlavu rovnou přitáhla mezi nohy, přičemž vyštěkla ten samý příkaz, co prve. Sáře se udělalo zle. Gorila začala něco hulákat, když se Sára k ničemu neměla, přitáhla si její hlavu k sobě a vrazila jí zase facku. Jak se dotkla Sářina nosu, opět se ozval výkřik bolesti a Sára se rozbrečela. Když jí pak gorila znovu stlačila hlavu mezi své nohy, už neodporovala a pustila se do lízání odporného přirození své majitelky. Vždy se jí lesbický sex hnusil, a tohle jí navíc připadalo jako zoofilie. Bylo jí skutečně špatně. Na jejím výkonu to bylo znát a její majitelka byla viditelně nespokojená. Netrvalo to dlouho a odstrčila ji od sebe. Sáře bylo jasné, že ji nečeká nic dobrého. Její majitelka něco řekla strážnému a ten se začal svlékat.

Trvalo mu to asi deset vteřin – moc toho na sobě neměl. Když Sára uviděla, co mu visí mezi nohama, rozšířily se jí oči zděšením. Jeho přirození bylo asi dvacet centimetrů dlouhé a čtyři silné, a to dosud jen viselo. Rychle ale začalo růst a brzy dosáhlo dvojnásobných rozměrů. Něco tak obrovského si Sára nikdy ani nedovedla představit. A radši si ani nechtěla představovat, co s tím hodlá dělat. Seděla na zemi u paty postele a třásla se strachy z toho, co musí přijít.

I když se bránila velmi urputně, velmi brzy podlehla síle onoho obra. Ležela na zádech na zemi, strážce na ní, vklíněný mezi její nohy. Ale nebyl schopen se se svým obřím pyjem dostat dovnitř úzké a suché Sářiny jeskyňky. Pokoušel se o to několik desítek sekund, než ho to přestalo bavit a překvapeně se obrátil na svou paní. Zase spolu začali komunikovat, až se paní zvedla a někam odešla. Za chvíli ale byla zpět a podávala strážci nějakou krabičku. Ten ji otevřel, zasunul do ní dva prsty, a když je vytáhl, byly pokryté čímsi mazlavým. Tím si potřel penis a zase se začal dobývat do Sářina lůna. Tentokrát se mu to podařilo po asi deseti vteřinách. Jakmile byl uvnitř, radostně vykřikl a začal zběsile přirážet. Sára jen odevzdaně ležela a křičela bolestí, kterou jí násilník způsoboval.

Sára měla pocit, jako by ji strážce trhal na kusy. Nikdy v životě nic tak velkého ani neviděla, ještě aby to měla v sobě. Byla poměrně plachá a za svůj život měla jen dva partnery – jeden se s ní rozešel kvůli jejímu přílišnému puritánství a konzervatismu v sexu, druhý se zabil při automobilové nehodě zhruba rok po tom, co se poznali. Od té doby nikoho neměla a nepomáhala si ani rukou, ani jinými prostředky. A teď její dlouho nepoužívanou svatyňku brutálně plenil obrovský klacek, který se v ní pohyboval ohromnou rychlostí. Kdyby na to měla myšlenky, určitě by se divila, kde se v takovém hromotlukovi bere taková mrštnost, umožňující mu tak rychlé tempo.

Strážce ji znásilňoval asi deset minut, zatímco paní domu seděla opodál v křesle a se zalíbením sledovala utrpení své nové otrokyně. Když se do ní po deseti minutách vysemenil, začalo pro Sáru nové utrpení. Jeho semeno reagovalo se sliznicí její pochvy a Sára cítila strašné pálení, jako by jí do jeskyňky někdo vylil žíravinu. Ještě dlouhé minuty se zmítala v bolestech, než začala bolest ustupovat. Obě gorily na ni znovu nechápavě hleděly, ale paní byla evidentně potěšená, že její otrokyně trpí.

Když pálení přestalo a Sára se vzpamatovala z prožité bolesti, zjistila, že její paní zase leží na posteli a nohy má doširoka roztažené. Pochopila a zabořila svou hlavu mezi ně. Tentokrát se snažila ze všech sil, aby svou paní uspokojila, ačkoli její šťávy, které musela chtě nechtě polykat, chutnaly odporně. Její paní začala velmi brzy vzdychat rozkoší a po nějaké době přitlačila Sářinu hlavu ještě víc do svého rozkroku. Ačkoli nemohla pořádně dýchat, snažila se Sára svou paní co nejrychleji uspokojit, protože doufala, že pak bude mít alespoň na čas pokoj. A skutečně netrvalo dlouho, a její paní vykřikla v extázi rozkoše. Sára se neodvážila přestat v lízání a tak orgasmus její paní ještě prodlužovala. Když vzrušení opadlo, odstrčila paní Sáru stranou, aniž by jí věnovala jediný pohled, a oblékla se. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a po vyzvání vstoupil dovnitř jiný strážce, který za sebou za ruku vedl Emmu.